Bone China nebo Fine Bone China jsou označení pro výrobky z kostního porcelánu. A i když se dnes kostní porcelán vyrábí také v Asii, toto označení neříká, že je vyroben v Číně.
Kostní porcelán má kořeny v Anglii, a celá dvě století se vyráběl pouze tam.
Stručně z historie porcelánu
Nejstarší nálezy porcelánu pocházejí z období asi 700 let př. n. l. z území dnešní Číny. Nicméně, porcelán v podobě jak jej známe dnes, s obsahem kaolínu, se objevil v Číně až za dalších více než tisíc let. Dalších šest set let trvalo, než se první porcelán dostal do Evropy, kam ho kolem roku 1290 přivezl ze svých cest na Daleký Východ italský cestovatel Marco Polo. V Itálii dostala tato tehdejší novinka i jméno, „porcella“ znamená italsky mušle, protože materiál nádob bělavou mušli připomínal. Další porcelánové nádoby z Číny se do Evropy dostávali velmi pomalu, vzhledem k vzdálenosti a podmínkám cestování. Čínský porcelán se velmi lišil od v té době známého evropského stolního nádobí. Tehdejší evropskou vyšší společnost uchvátil svou originalitou, jemností a vypracovanosti vzorů. Poptávka po tomto nevídaném luxusním unikátu násobně převyšovala nabídku, každý kus měl cenu zlata. Proto se mu také říkalo „bílé zlato“. Patrně z té doby, kdy porcelán v Evropě byl jenom ten dovezený z Číny, se zažilo označení „čína“.
Současní výrobci se hlásí k inspiraci čínským porcelánem. Téměř každá britská porcelánka má v nabídce porcelán s asijským motivem.
Skutečností zůstává, že se nepodařilo do Evropy přivézt výrobní tajemství porcelánu. Čínský porcelán zůstal pro Evropu pouze inspirací. První porcelánky, které začaly od 15. století vznikat, se snažili k čínskému porcelánu přiblížit. Dlouhých čtyři sta let trvalo, než se podařilo vytvořit materiál připomínající čínský porcelán. Za otce porcelánu se označuje pan Johann Friedrich Böttger s pomocí Ehrenfrieda W. von Tschirnhaus z německé Míšně. Po deseti letech pokusů vytvořili v roce 1708 hnědočervenou látku obsahující coldický jíl (druh kaolínu), alabastr a křemičitý písek. Jíl byl později nahrazen kaolínem po objevení jeho velkých nalezišť. Konečně se objevil hledaný bílý, pevný, nenasákavý a transparentní materiál!
Tajemství výroby porcelánu, ač bylo dobře střeženo, vydrželo pouhých deset let. V roce 1719 byla bývalými pracovníky z Míšně založena porcelánka Augarten u Vídně. Další porcelánka byla otevřena v Německu v roce 1746. Do konce 18. století byly porcelánky téměř v každé evropské zemi. Anglická porcelánka Wedgwood byla založena v roce 1759, a italská porcelánka Richard Ginori již v roce 1732.
Kostní porcelán
V druhé polovině 18. století bylo v Anglii již několik výrobců tzv. tvrdého porcelánu, který byl podobný tomu čínskému. Konkurenční boj tak nutil výrobce hledat způsoby, jak udělat porcelán jemnější a průhlednější. První porcelán s přídavkem kostního popela ze skotu vynalezl roku 1748 Thomas Frey, kterého manufaktura stála nedaleko jatek a trhu s dobytkem. Použil až 45% kostního popela ve směsi a vytvořil „jemný porcelán“ kvalitou srovnatelný s konkurencí. Bohužel ho nedokázal prosadit na trhu.
Kostní porcelán vděčí za svou pozdější slávu a oblibu jinému muži. Byl to Josiah Spode, který upravil Freyovou technologii, a zahájil velkovýrobu kostního porcelánu. Po jeho smrti v roce 1797 převzal podnik jeho syn Josiah II, skvělý obchodník a podnikatel. Na začátku 19. století začaly kostní porcelán vyrábět všechny anglické porcelánky. Porcelánka Wedgwood zahájila výrobu kostního porcelánu v roce 1815.
Kostní porcelán se po dlouhých téměř dvě stě let vyráběl pouze v Británii. Díky tomu bylo označení „anglický porcelán“ synonymem pro kostní porcelán. První zemí, kde se začal vyrábět kostní porcelán mimo Británii, bylo v polovině 20. století Japonsko. Nejznámější a nejoblíbenější byl kostní porcelán ve Spojených státech a ve Velké Británii. Kontinentální Evropa byla věrná tzv. tvrdému porcelánu. V současnosti se kostní porcelán vyrábí kromě Velké Británie ve Spojených státech, Německu, Japonsku a dalších asijských zemích.
Kostní porcelán patří do skupiny tzv. měkkých porcelánů. Je pro něj charakteristická zářivá bělost, lehkost, velká průhlednost a pevnost. Podíl kostní moučky je minimálně 25 %, nejlepší kostní porcelán obsahuje až 50 %. Zbytek suroviny tvoří kaolín a živcové písky zhruba ve stejném poměru.
Je méně náročný na energii, vypaluje se při nižší teplotě než tvrdý porcelán. První výpal je při teplotě 1200 °C až 1300 °C. Po zchladnutí se „střep“ obrousí za sucha pro dosažení požadované jemnosti. Obrušuje se až na polovinu původní tloušťky. Další výpal následuje po oglazování produktu, při teplotě 1100 °C až 1150 °C.
Autor článku: Tomáš Lžičař, www.thomasspoon.cz